Lidé včelky samotářky často přehlížejí, ale faktem je, že ony se podílejí na procesu opylování daleko více než včely medonosné, je jich totiž přes 600 různých druhů. Včelky potřebují pyl a nektar jako potravu pro sebe i pro své potomky a zároveň tak “mimochodem“ zajišťují vznik další generace rostlin. Příroda to má jako vždy dobře vymyšlené.

Na sběr pylu jsou včelky samotářky úplné přebornice. K zachycení pylu na těle slouží drobné chloupky, které mají všude na těle. Jelikož jsou jednotlivé druhy včelek samotářek často úzce specializované na opylování určitého druhu rostliny, i chloupky na těle se tomu přizpůsobily. Chloupky jsou pak rozprostřené po těle tak, aby včelka do květu přesně “zapadla“. Tím příroda zefektivňuje celý proces opylování.

Specializace včelek

U specializace včelek na rostliny se na chvíli zastavíme, protože tohle téma je důležitější, než by se na první pohled zdálo. Pro mnohé včelky dokonce životně důležité.

Některé druhy samotářek jsou totiž vázány výhradně na určitou skupinu rostlin (sbírají pyl a nektar pouze z několika příbuzných druhů rostlin). Vylézají z dutinek až v době, kdy tyto rostliny kvetou a celý proces rozmnožování, kladení vajíček a zavírání komůrek musí stihnout do jejich odkvětu.

Už když si včelka vybírá místo ke hnízdění, volí ho podle potravy (rostlin poskytujících nektar), která se v okolí vyskytuje. Včelky, stejně jako všechny ostatní organismy na Zemi, mají přiřazené rodové a druhové jméno, přičemž to druhové je často podle názvu rostliny, která tvoří základ včelího jídelníčku. Je to třeba pilorožka vojtěšková, hedvábnice vratičová, pískorypka jetelová a mnoho dalších.

Tyto úzce zaměřené samotářky jsou trochu v nevýhodě, protože pokud přijdou o svůj hlavní zdroj potravy (a stává se to třeba při posečení celé louky naráz), jsou nuceny hledat si náhradní kvetoucí rostliny, tento výpadek může ohrozit vznik další generace samotářek. Pokud se vám tedy na zahradě usídlí včelky samotářky nebo jiný opylující hmyz, myslete na to, abyste je nepřipravili o důležitý zdroj potravy.

Samotářky potěšíme co nejpestřejší zahradou, kde od jara do podzimu něco kvete. Čím více druhů kvetoucích rostlin, tím více druhů samotářek (ale i jiných opylovačů) můžeme pak na takové zahradě a v úkrytech v rámci zahrady potkávat.
Jestli vám přijde vaše zahrada mdlá a málo pestrá, můžete si zkusit založit záhon s lučními květy, prodávají se k tomu speciální směsi květin, které k vám přilákají velké množství rozmanitého hmyzu.

Různé způsoby sbírání pylu

Včely samotářky se dělí mimo jiné podle toho, na jaké části těla přenášejí nejvíce pylu, je to buď na břiše nebo na nohách. Každý způsob sběru pylu vyžaduje trochu jinou techniku, na břicho nabere včela daleko méně pylových zrnek než na nohy, musí tedy letět mezi připravenou komůrkou a květy vícekrát. Díky tomu ale navštíví více květů, což z ní činí aktivnějšího opylovače. V průměru tak opylí až 10krát více květů, než kdyby sbírala pyl nohami. Pro včelky je to samozřejmě nevýhoda, protože se při sběru pylu více nalétají, ale pro květiny se jedná o výhodu, protože pilnější včelka znamená více opylených rostlin.

Včelky samotářky jménem chluponožky patří mezi velmi efektivní sběračky pylu. Za krátkou dobu můžou na svých chlupatých nožkách nasbírat až 45 mg pylu. Pyl v hnízdě smíchají s nektarem a ze vzniklé směsi vytvoří výživný bochník, který může vážit až 350 mg. Na vrchol bochníku nakladou vajíčko, vylíhnutá larva se pak živí připravenou směsí nektaru a pylu.

I ve včelím světě existují různé metody, jak si sběr pylu usnadnit. Některé druhy včelek samotářek používají ke sbírání pylu takzvanou sonikaci. To je metoda, při které na květu v rychlé frekvenci rozkmitají křídla, květ rezonuje a tím uvolní pevněji vázaný pyl. Docela zlepšovák, nemyslíte?

Kromě pylu touží včelky také po sladkém květovém nektaru, kterým květy své opylovače často lákají. Výměnou za nektar pak včelka přenese pyl z jednoho květu na druhý, je to tedy oboustranně výhodný obchod.

Ne vždy se ale při získávání nektaru musí dostat včelka do styku s pylem, v tomto případě jde o takzvané loupeživé získávání nektaru. Včela prokouše z vnější strany květu otvor a tím prostrčí jazýček přímo na dno k nektaru, rostlina tak zůstane neopylena. Je to ale další důkaz toho, že nejen lidé jsou vynalézaví tvorové.

Pylové sběráčky versus sběrací košíčky

Jak už jsme zmiňovali, včelka potřebuje shromáždit v komůrce dostatek nektaru a pylu pro výživu včelího zárodku. Pro sběr pylu mají včely samotářky kromě chloupků na těle i takzvané pylové sběráčky.

U některých druhů včelovitých se vyvinul takzvaný sběrací košíček. Je to z toho důvodu, že krmí své potomky v průběhu celého růstu (například včela medonosná) a musí tedy dopravit do hnízda větší množství pylu. Tyto košíčky jim to umožňují. Včely mohou v košíčku navíc přenášet i takové věci jako je materiál na stavbu hnízd, pryskyřici, hlínu nebo hmotu z rozžvýkaných kousků rostlin.

Jak vidí včely barvy květů?

Včelí vnímání květů je pro opylování stěžejní. Včely se během sbírání pylu a nektaru orientují především zrakem. Mají dvě velké složené oči a navíc ještě tři menší, jednoduchá očka, zvaná ocelli. Malá očka na temeni hlavy jim pomáhají v orientaci, udržují díky nim stabilitu a vnímají jimi také intenzitu světla. Velké složené oči se skládají z tisíců malých čoček, které se nazývají omatidia.

Barvy vnímají podobně jako člověk pomocí receptorů v oku, oproti člověku ale nemají včely receptor na červenou, místo toho mají receptor na ultrafialovou barvu. Jejich rozsah vnímání je oproti člověku tedy trochu posunutý, mají receptory na zelenou a modrou barvu a na ultrafialové záření. Červené květy tedy včely a ostatní hmyz vidí jen díky bohatému odrazu UV záření. Zajímavý je fakt, že díky tomu v našich končinách mnoho rostlin s přírodně červenými květy (které nebyly vyšlechtěny člověkem) nenajdeme, zatímco v tropech je to naopak. Je to dáno tím, že v tropech se na opylování rostlin daleko více podílejí ptáci nebo netopýři, kteří červenou barvu vidí.

Aby rostliny navedly včelky na květ, mají květy převážně kontrastní barvu odlišnou od zbytku rostliny. Včely navíc vidí i to, co zůstává lidskému oku skryté, a to díky citlivosti na ultrafialové paprsky. Jde například o vzory, které lidé vůbec nevnímají, ale květiny jimi lákají opylovače a navigují je k místu, kde si mohou nabrat nektar a květ při tom opylit. Podle vědců jsou nejoblíbenější barvy vyhledávané včelami purpurová, fialová a modrá.

Pokusy vědců ukazují, že když nemají včelky k dispozici ultrafialové záření, nejeví o hledání nektaru a opylování zájem a zůstávají v úlu, dokud nejsou už úplně vyhladovělé a nedojdou jim zásoby potravy. Je tedy jasné, že ultrafialové záření je pro včely naprosto zásadní a díky němu jsou přebornice v opylování.

Opylování rostlin je na první pohled běžná záležitost, je to ale vlastně docela věda. Lákání na sladký nektar, výborný včelí zrak citlivý na ultrafialové záření a chloupky nabírající pyl, to všechno do sebe musí zapadnout, abychom nejen my lidé měli co jíst.